nejvyšší cena dosažená v domácím aukčním prodeji za Švabinského olej Splynutí duší – 15,82 mil Kč v roce 2023, European Arts Investments
nejvyšší cena dosažená v domácím aukčním prodeji za Švabinského mezzotintu Bílá Kamélie – 60 tis. Kč v roce 2005, Dorotheum Praha
nejvyšší známá dosažená cena v antikvariátním prodeji za dřevoryt Srpnové poledne 70. tis. Kč v roce 2017

Pod velikými listy exotického banánovníku odpočívá nahý, mladý muž opřený o velkého spícího tygra, symbolizujícího úctu a vážnost, ale také ďábla. V oslnivém světle se mu zjevuje v oblacích nad palmou nahá postava ženy s vavřínovým věncem na rozpuštěných vlasech a s holubicí v náručí. Druhá holubice pak spočívá u jejích nohou. Holubice byla ve starém Řecku zasvěcena bohyni krásy a lásky Afrodité a symbolem boha lásky Eróta, který je považován za lásku samu. Erós je podle orfického mýtu o stvoření světa primárním božstvem, které nejen ztělesňuje sílu erotické lásky, ale také naléhavý přírodní pud, první záblesk světla zodpovědný za počátek a pořádek všech věcí v kosmu. V křesťanské symbolice je holubice spojována zejména s Duchem svatým. Pod palmou, symbolem vítězství a slávy, je vyobrazena velká konvalinka, symbol spásy, vyskytující se vždy na straně vyvolených, a panenské čistoty. Kapradí odkazuje ke Svatojánské legendě a zajíc v pravém rohu dole je symbolem, chtíče, smyslného potěšení a plodnosti. Pelikán v levém rohu nahoře je symbolem obětavé mateřské či otcovské lásky, společně s tygrem a zajícem představují exotickou faunu Ráje. Je známo, že Švabinský primárně ve své grafice znázorňoval bájeslovné, biblické a antické náměty. Nejinak je to i v případě Rajské sonáty kde do listu Zjevení zakomponoval biblický námět stvoření Adama a Evy, antickou báji o stvoření světa a pověst o zázračné Svatojánské noci. Nahá dívka se zjevuje mladému muži v exotickém Ráji, stejně tak, jak se náhle před Adamem zjevila Eva po svém stvoření Bohem. Zároveň je však zahalena zlatým světlem z květu kapradí, které vzkvétá právě o Svatojánské noci a umožňuje pohled do budoucnosti, či „nález“ zlatého pokladu, kterým je v tomto případě milovaná dívka.

Max Švabinský miloval přírodu, krajinu vnímal jako přírodní scenérii, která má svůj příběh.
Jeho láska k přírodě se zrcadlí v jeho obrazech. Jeho virtuozita spočívá v tom, že by schopen zachytit duši krajiny. Drsnější horská krajina má v sobě určitou dramatičnost, určitý smutek, působí opuštěným dojmem.
Krajinu nevnímá jako chaos stromoví a kamenů, umí vyjmout podstatné rysy, rozčlenit hloubku pahorkaté krajiny do přehledných plánů.
Pro Maxe Švabinského je typická studie oblohy a mraků, zachycoval její dynamiku a neustálou proměnlivost.
Obloha potemněla, ve vzduchu je cítit bouřka. Stromy v předním plánu jsou ve světle, kontrast s tmavými skálami v pozadí umocňuje napětí.

V kresbě Alegorie Labe přebírá Max Švabinský do svého díla, podobně jako klasicistní sochař Václav Prachner na své Alegorii Vltavy (kašna Terezka na Mariánském náměstí), antické motivy a symboly.
V oblacích, vznášejícími se nad vodní hladinou, je vyobrazena na levém boku ležící nahá ženská postava s džbánem v ruce. Jedná se o alegorii (personifikaci) řeky Labe, jak nám potvrzuje i nápis pod obrazem. Dlouhé vlasy, splývající mladé ženě volně po zádech, jsou na hlavě zakryté čepcem zdobeném dvěma hrozny vinné révy. Vinná réva je považována za atribut bohů orby, zemědělství a plodnosti – proto někdy zakrývá klín Evy. Na Švabinského kresbě je symbolem Bohyně vod a plodnosti. Dívka vylévá ze džbánu společně se symbolickým proudem vody na vodní hladinu tři ryby: sumce, štiku a kapra. Ryba je rovněž prastarým symbolem vody, která je jejím domovem a zároveň znakem života a plodnosti. Tři různé druhy ryb tak symbolizují počátek života vodních živočichů v Labi. Protipólem vody je vzduch, který na kresbě symbolizuje pták letící v levém horním plánu kresby.
Zajímavostí je, že Labe je jednou z mála českých řek, jejíž český název není ženského rodu. Ženské jméno má ale řeka v německém jazyce – Elbe. Řeka je symbolem plynulé přeměny forem univerzální možnosti plodnosti, smrti a obnovení. Podle židovské tradice představuje proudění seshora tok nebeského výlevu milosti.

Publikováno: v knize Max Švabinský I., Fr. Žákavec, Praha. str. 202
v knize Švabinského Český Slavín, Ludvík Páleníček, Praha 1973, str. 111
v knize Portrétní umění Maxe Švabinského, Josef Císařovský, Praha 1954, lavírovaná perokresba, číslo 93.

Mikoláš Aleš (18.11.1852 Mirotice – 10.7. 1913 Vinohrady) byl jednou z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi.
Přestože zvítězil v soutěži na výzdobu foyeru Národního divadla v Praze cyklem kompozicí Vlast, jejich realizace malbou mu nebyla svěřena.
Max Švabinský byl mistrem portrétů, dokázal zachytit i osobnost portrétovaného. Mikoláše Aleše portrétoval v jeho 56 letech, docházel za ním do bytu. Mikoláš Aleš je zobrazen ve své přirozenosti, vypadá jako by se na chvíli zastavil a zamyslel, jeho čelo je hluboce klenuté, vlasy lehce rozcuchané, ležérně sedí v křesle s jemným úsměvem zasněně hledí před sebe.
Na stole je pero, lahvička s tuší, hadřík a rozpracovaný náčrt husitského hejtmana. Na stěně v pozadí je v rámečku vyobrazena jeho maminka, kterou nakreslil jeho bratr, kousek od ní je část skříňky s motýli.
Celý portrét působí uvolněně, nenuceně a vystihuje ušlechtilou uměleckou duši Mikoláše Alše.

Publikováno v knize: Soupis grafického díla, Ludvík Páleníček, Zuzana Švabinská, Národní Galerie Praha, 1976, str.124

Jaroslav Havlíček (1896, Jilemnice–1943, Praha) byl český spisovatel, známý především pro své psychologické romány, které často zkoumají složité lidské vztahy a vnitřní konflikty. Mezi jeho nejznámější díla patří romány jako „Petrolejové lampy“ a „Neviditelný“.

Portrét Jaroslava Havlíčka od Maxe Švabinského je příkladem umělcova mistrovství v zachycení osobnosti a hloubky charakteru. Švabinský svým uměleckým stylem dokázal vystihnout nejen fyzickou podobu Havlíčka, ale také jeho vnitřní svět, což přidává k portrétu zvláštní emocionální náboj.

Tento portrét je důležitým svědectvím o době, ve které oba umělci žili, a poskytuje nám pohled na to, jak se tito dva významní tvůrci navzájem inspirovali a ovlivňovali. Švabinského umění nám umožňuje lépe pochopit a ocenit literární přínos Jaroslava Havlíčka, jehož díla dodnes rezonují v české literatuře.

Zastoupena ve sbírkách: Moravská galerie v Brně, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

Portrét obyčejné dívky Miluny Dvořákové je příkladem Švabinského schopnosti vnímat a ztvárnit vnitřní svět svých modelů. Umělec využíval jemné tahy tužkou, aby vystihl nejen fyzické rysy, ale také osobní charakteristiky a náladu portrétované osoby. Švabinského portréty jsou ceněny nejen pro svou uměleckou hodnotu, ale také pro jejich historický a kulturní význam. Zachycují českou společnost a její významné osobnosti, což poskytuje cenný pohled do minulosti.

Náklad: Kromě několika obrácených tisků z kamene vytištěno osm listů, číslovaných a podepsaných, na maršovském papíru.

Publikováno v knize: Soupis grafického díla, Ludvík Páleníček, Zuzana Švabinská, Národní Galerie Praha, 1976, str.121

Max Švabinský byl mistr portrétů, jako by byl schopen každému nahlédnout do Duše a zachytit nitro jako jemnou esenci, která dodává portrétu další rozměr. V hierarchii portrétních technik je litografie po tužce druhou intimní technikou.
Ostře a přece jemně vystupuje postava dívky z prázdného pozadí.
Zdobnost a prostota jsou uvedeny do vyvážené harmonie. Kresba je měkká, jemná, precizní.
Dlouhé černé vlasy, jako havraní křídla,volně splývají na ramena, oči se dívají na pozorovatele a vpíjí se mu do duše,
Ušlechtilá tvář dívky, ladný pohyb ruky, květ svlačce, který působí, že vyrůstá z jejího něžného dekoltu, jemně ornamentální vzor šatů, to vše umocňuje krásu ženských atributů.