Otto Gutfreund (1889- 1927) je považován za průkopníka českého kubistického sochařství světového významu.
Otto Gutfreundovi bylo teprve dvacet let, když viděl v roce1909 výstavu E. A. Bourdela v Praze. Přesto se mu podařilo ještě téhož roku nastoupit do Bourdellovy soukromé sochařské školy v Paříži. Z deníkových záznamů vyplývá, že Bourdelle názorně zasvětil mladého adepta do své koncepce sochy – architektury a zároveň na něho silně zapůsobil svou výrazovou živostí. Po svém návratu z Paříže do Prahy se Gutfreund připojuje ke Skupině výtvarných umělců a vytváří avantgardní sochu Úzkost (1911), která je již modelována jako organický krystal a považována za první kubistickou sochu.
Výsledná torzální podoba Hamleta (1912 – 1913) spadá do tvůrčího kubistického období autora, kdy sochař tvoří z představy a může tak vyjít i z hotových představovaných motivů literárních a divadelních. Proto mají zprvu Gutfreundovy sochy názvy jako Hamlet (1911), Adam a Eva (1911) nebo Don Quijote (1912). Důležitější než tyto narativní momenty je však samotná podstata plastické představy a tu Gutfreund určil nikoliv jako materiální objem, ale jako pohybující se plochu sochařského plánu.
Torzální podobě Hamleta předcházela socha Hamleta (1911) s oběma rukama,  levou zdviženou k hlavě a s pravou rukou položenou na princově brašně. Nakonec se však Gutfreund, podobně jako u plastiky Dona Quijota, z které zachoval pouze hlavu, rozhodl pro torzální podobu sochy.
Změny sochařského pojetí obou plastik dokládají umělcův odklon od popisné interpretace motivů (teatrální gesta a postoje figur) ve prospěch kubisticky kloněné stavby tvaru. Symbolický výklad života „Být či nebýt“ je nahrazen analytickým plastickým znakem.
Naturalistickou dramatičnost plastiky, zde nahrazuje tvarový princip abstraktního typu, alternujícího zásadně s organickým pojetím rostlé formy. U výsledné podoby plastiky Gotfreund odebral obě ruce, zachoval rozkročení svalnatých nohou, a aby zdůraznil ve spirále probíhající pohyb postavy, zatížil boky štíhlého těla, protáhl krk a zjednodušil výraz tváře. Výsledné torzo Hamleta bylo následně prezentováno v roce 1914 na 4. výstavě Skupiny výtvarných umělců v Praze pod č. 40.
Otto Gutfreund neodlil za svého života z finančních důvodu žádnou plastiku do bronzu. Všechny bronzové odlitky pocházejí až z pozdější doby.
Literatura:
Petr Wittlich, Sochařství před první světovou válkou, in: Dějiny českého výtvarného umění 1890-1938, IV/1,Academia 1998, str. 324-325.
Jiří Šetlík/Václav Erben (eds.), Otto Gutfreund, Katalog Národní galerie v Praze, Sbírka moderního umění, 1996, str. 199-200.
Jiří Šetlík, Otto Gutfreund – Cesta ke kubismu, Národní galerie v Praze 2012, str. 82.