nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův obraz – 8,76 mil. czk, Galerie Kodl, 2016
nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův akvarel – 732 tis. czk, Galerie Art, 2009
nejvyšší dosažená cena v zahraničním aukčním prodeji za Špálův obraz – 155 tis. £ Sotheby´s London, 2011

Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.
Oblíbené žánrové zobrazení mýtické Lédy s labutí neminulo ani Špálu. Labutě se však v jeho díle objevují i samostatně na několika linorytech v různých variantách, černobílé i modře a červeně kolorované. Tento kolorovaný tisk vznikl v roce Špálových padesátin, kdy si ke svým narozeninám vytiskl soubor grafik vlastním nákladem s titulním listem svého autoportrétu. Kolekce obsahovala variantu dvojice labutí. Osamělá labuť v této verzi působí pochmurně, protože autor nezdůrazňuje její bělost, ale obklopuje ji temnými stíny. Grafika byla znovu vydána jako upomínka na výstavu Václava Špály v roce 1944 v Brně.
Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií. Na trhu kolují díla ze soukromých sbírek, jejichž ceny stále stoupají a drží se v tzv. TOP 10 prodeji.


Původ: antikvariát Praha.

nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův obraz – 9,6 mil. czk, Galerie Kodl, 2017
nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův akvarel – 732 tis. czk, Galerie Art, 2009
nejvyšší dosažená cena v zahraničním aukčním prodeji za Špálův obraz – 155 tis. £ Sotheby´s London, 2011

Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.
Špála, jak mu někdy bylo dobovými kritiky vytýkáno, je malíř několika témat, která mu vydržela po celou dobu jeho života. K jeho nejoblíbenějším patřilo zátiší s ovocem. Nesčetně variant jablek a hrušek na prosté míse ale dodnes přesvědčuje diváky lehkou cézannovskou impresí, živostí a malířskou virtuozitou. Špála uměl fenomenálně rozložit jednoduchý motiv do jednotlivých barev a efektivní technikou jej rychle zpracovat. Podle pozdějších rentgenových rozborů se dá dokonce odhadnout, že namalování obrazů trvalo méně času než příprava litografie. Grafiky vznikaly souběžně s obrazy, protože Špála měl už ve své době velký odbyt děl. Nejenže u něj nakupovali kolegové jako Filla, Čapek, Slavíček, ale i sběratelé z řad lékařů, inženýrů, učitelů, herců, továrníků, ministerských radů, důstojníků armády a bankéřů. Fakt, že se Špálovy obrazy líbily a dosud se těší velké pozornosti, je důsledek malířova uvažování. Do svých zápisků si poznamenal, že obraz „musí být nadčasový a všenáladový, a tím nenáladový.“
Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií.
Zátiší s ovocem
(1939)
Litografie
Václav Špála se od poloviny dvacátých let až do své smrti představoval jako zavedený malíř převážně krajin, květinových a ovocných zátiší. Jeho obrazy se staly předmětem sběratelského zájmu nejširší veřejnosti a to platí prakticky až do současnosti. Špála si již během působení ve skupině Tvrdošijní uvědomil rostoucí zájem tehdejší moderní společnosti o jeho pestrobarevné kytice, krajiny a zátiší, kterým se téměř výhradně věnoval zejména ve třicátých a čtyřicátých letech, kdy produkoval velké množství obrazů přímo na zakázku. Z počátku vyměňoval své obrazy za potřeby denního života s krejčím, s holičem, měnil je za plátna a barvy. Postupně si však vybudoval váženou stálou klientelu ze známých osobností, politiků, lékařů a úředníků.
Kytice a ovocná zátiší Špála maloval nejenom proto, že se dobře prodávaly, ale pro samotnou radost z malování. Zátiší odpovídají souběžně malovaným krajinám, vyznačujícím se přesným prostorovým a barevným řešením. V barevné škále se opět uplatňuje modř, která často tvoří pozadí pro květinové nebo ovocné aranžmá pestrých barev včetně tradiční červené, žluté a zelené.
Pro Zátiší s ovocem (1939) si Špála pečlivě vybral a na modré misce a volně na stole seskupil červenožlutá jablka a zelenožluté hrušky. Na obraze nechybí ani modř na pozadí, charakterizující jeho krajiny z tzv. modrého období. Červenomodrý je i ubrus na stole. Jablko je symbolem plodnosti a jako prostředek poznání disponuje vší přitažlivou silou. Pro svou kulovitou formu je pojímáno jako obraz Země a pozemských tužeb. Pro svou vábivou barvu a sladkost se stalo symbolem smyslné dráždivosti a hříchu. Také hruška je sexuálním symbolem a symbolem lásky.

Literatura
Helena Musilová (ed.): Václav Špála, Mezi avantgardou a živobytím, Katalog výstavy Národní galerie v Praze, Praha 2005, str.: 42,45,49.

publikovány v monografii Václav Špála, Mezi avantgardou a živobytím, Národní galerie v Praze, 2005, č. 28, 27, s. 35

nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův obraz – 9,6 mil. czk, Galerie Kodl, 2017
nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův akvarel – 732 tis. czk, Galerie Art, 2009
nejvyšší dosažená cena v zahraničním aukčním prodeji za Špálův obraz – 155 tis. £ Sotheby´s London, 2011
Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.
Téma pradlen se v autorově skicáku objevilo již v roce 1912, kdy se kvůli názorovým neshodám rozešel se Skupinou výtvarných umělců a vrátil se do SVU Mánes. Stejně jako Josef Čapek hledal svou vlastní cestu inspirovanou kubismem, ne však na něm dogmaticky založenou. Po první světové válce se Špála ke skicáku vrací a rozvíjí některé dříve načrtnuté motivy. Olejový obraz pradlen se skoro věrně ke skice vrátil, linoryt je však mnohem dynamičtější a uvolněnější než kresba. Místa, která mají na obraze sytější tón červené či modré barvy, jsou na linorytu vyryta, a tudíž jsou v černé barvě. Figury Špála koloroval červeně a pozadí pro změnu modře. Tento způsob dokazuje jeho kreativní přístup k různým variantám Pradlen podle techniky i podle autorovy nálady – zatímco pradleny na plátně jsou vážné, ženy na grafice září rozvernými úsměvy.
Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií. Na trhu kolují díla ze soukromých sbírek, jejichž ceny stále stoupají a drží se v tzv. TOP 10 prodeji.


Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.
Postava sedící dívky se vztyčenými pažemi, širokou sukní, v pozadí s kostelíkem je jednou z dalších verzích motivu, kterým se malíř opakovaně zabýval a vytvářel jeho četné varianty v kresbách i grafikách s experimenty v barvě. Postava venkovské ženy, která je přiznanou vzpomínkou na dětství ve Žlunicích v Českém ráji, ze Špálových obrazů, ale i ilustrací, kreseb, grafik, návrhů hraček a plakátů nikdy nezmizí. Tato kolorovaná grafika barevně má posunutou barevnost – Špála se omezil na svoji oblíbenou trojkombinaci modrá, červená a žlutá. Na rozdíl od přípravné kresby nejsou na ženské postavě v linorytu zvýrazněny bradavky, ale ženskost a erotická vyzývavost je naznačena úsměvem. Odhaduje se, že kolorovaných grafik existuje jen pár – na nich si malíř zkoušel kombinace pro obrazy a v tomto případě volil dramatičtější verzi. „Neurčitost a tajemnost, která vede k domýšlení a nutí doplňovat, způsobuje velikost,“ poznamenal si ve svých zápiscích.
Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií. Na trhu kolují díla ze soukromých sbírek, jejichž ceny stále stoupají a drží se v tzv. TOP 10 prodeji.

Sedící dívka je jednou z mnohačetných verzí Špalových venkovanek, krásných, statných žen „krev a mléko“, které v té době opěvoval ve svých básních S. K. Neumann. Ve Venkovance můžeme také spatřit Špálovu skrytou mytologizaci živočišných ženských figur, symbolizujících Matku-Zemi. Snaha o vyjádření živočišné, někdy až skryté sexuální energie vede Špálu k stále se opakujícím motivům ženské figury, ale také k stále razantnější rytmizaci obrazu do sebe narážejících barevných ploch či linií.
Zhruba od roku 1912 se začíná v koloritu Špálových obrazů výrazně projevovat trojzvuk modré, červené a bílé. Sám Špála přiznal vztah své barevnosti k erotickým představám, které ho uchvacovaly zejména na jaře, kdy vítr nesl již veselejší mraky s odrazem do růžova a jak hezky vál do suknic dívek tlačil je k tělu. Tehdy nosily venkovské ženy červené spodničky, kterým se říkalo dráždilky, modré blůzky tzv. rozhodilky, jednoduchého volného střihu, kde se oblé ženské tělo pěkně rýsovalo. Červená barva symbolizuje lásku , vášeň a oheň.
Také sedící dívka má na sobě červenou suknici dráždilku, svoji blůzku již odhodila a vystavuje slunci a divákovi na obdiv svá pevná oblá ňadra, která ještě zvýrazňují její zvednuté paže. Tentokráte Špála usadil venkovské děvče na kopec nad vsí, z které je vidět pouze malý kostelíček ozářený duhou. Do sebe narážející barevné plochy romantické krajiny rozděluje silná obrysová linie na malá políčka. Děvče má své statné bosé nohy živočišné selky překřížené v kotnících. Pravou rukou si s jistou koketností upravuje blonďaté vlasy, zatímco na tváří má záhadný výraz.
Pro Špálu typický trojzvuk modré, červené a bílé nahrazuje na tomto grafickém listu, místo bílé barvy, barva žlutá symbolizující slunce a léto.

Literatura:
Vojtěch Lahoda: Malířství v Čechách 1907-1917 / Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich generační druhové, In: Dějiny českého výtvarného umění IV/I., (1890-1938), str.: 278-280.

V díle Václava Špály lze sledovat smíšené vliv orfismu, kubismu a ohlasy futuristického dynamismu. Zhruba od roku 1912 se začíná v koloritu Špálových obrazů výrazně projevovat trojzvuk modré, červené a bílé.
Na obraze Stromy v krajině je zřejmá Špálova snaha zjednodušit znak do elementární podoby a k zmíněnému trojakordu přibývá také čtvrtá základní barva – zelená, symbolizující životodárnou zeleň.
Široké tmavé linie dvou zelených stromů umístěných v popředí kompozice se prolínají s růžovo modrou bílou skalnatou krajinou, nad kterou jarní vítr žene růžové mraky. Sám Špála přiznal vztah své barevnosti k erotickým představám, které ho uchvacovaly zejména na jaře, kdy vítr nesl již veselejší mraky s odrazem do růžova a jak hezky vál do suknic dívek tlačil je k tělu…Růžová barva je předzvěstí jara, jako symbolu ročního období, ale také jako symbolu příslibu přicházejícího období lásky.

Literatura:
Vojtěch Lahoda: Malířství v Čechách 1907-1917 / Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich generační druhové, In: Dějiny českého výtvarného umění IV/I., (1890-1938), str.: 278-280.

nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův obraz – 8,76 mil. czk, Galerie Kodl, 2016
nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův akvarel – 732 tis. czk, Galerie Art, 2009
nejvyšší dosažená cena v zahraničním aukčním prodeji za Špálův obraz – 155 tis. £ Sotheby´s London, 2011

Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.
Grafika torza mladé dívky se formálně vymyká Špálovu stylu a patrně je přípravnou skicou pro ilustraci. V nich autor používal výhradně kresebných metod černých kontur bez kubizujících ploch. Dívka je vytvořena pomocí robustních linií, působí však křehce. Špála sám obdivoval jednoduchou kresbu Munchovu a nazýval ji „tvůrčí zkratková primitivnost a primárnost“. Osobně se k ní během tvorby dopracoval bravurně tak, že dokázal několika tahy vytvořit figuru i s individuálním výrazem. Zdůraznění erotiky – zde jednoho obnaženého ňadra – používal Špála spíš sporadicky. Ženy pro něj znamenaly symbol země, přírody a rodiny. Mezi autorovými linoryty ale najdeme také velmi erotický soubor Eroticon, který vznikl v témže roce jako grafika dívky.
Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií. Na trhu kolují díla ze soukromých sbírek, jejichž ceny stále stoupají a drží se v tzv. TOP 10 prodeji.

Dívka (příloha Veraikonu)

V poválečné době se Špála začal intenzivně věnovat grafice, ilustraci, návrhům na knižní obálky, plakátům apod., v kterých vycházel z několika leté zkušenosti s tušovou kresbou širokým štětcem a z rychlého zachycování nejrůznějších situací, expresivní složka těchto kreseb mu umožnila zachytit různé psychické stavy postav.
Dívka z roku 1921je dalším příkladem Špálova vyjádření adorace ženství, jako symbolu zrození života, kterou umělec vyjadřoval rytmizovanou kadencí energických ploch a tahů, figurativně symbolizovanou zejména ženským aktem v přírodě. Nahá dívka, načrtnutá z profilu rychlými silnými čarami na pozadí stromu, který jakoby splýval s jejím velkým nakadeřeným moderním účesem a obnaženým oblým ňadrem, má na tváři zachmuřený výraz. Strom a dívčí tělo splývá v jeden organický celek, kdy kompozice seskládaná z geometrických útvarů: kruhů, oválů a elips splývá s vlastním pozadím.
V obličeji dívky je vyjádřena expresivnost okamžiku. Proč se ale mladá a atraktivní žena mračí? Je to snad další Špálova varianta slavné Čekající z roku 1918, která čeká na svého milence, který nepřichází?

Literatura:
Helena Musilová (ed.): Václav Špála, Mezi avantgardou a živobytím, Katalog výstavy Národní galerie v Praze, Praha 2005, str.: 40.



Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.

Jedna z nejpůvabnějších černobílých grafik Václava Špály s jeho nejoblíbenějším tématem ženy svědčí o autorově virtuózní schopnosti zkratky, jeho umění kombinovat reálné a abstraktní a vytvářet hloubku pouhými černými a bílými plochami. Špála nebyl rozervaný a nezodpovědný umělec; byl slušný, umírněný a vzorný otec rodiny, přesto ženy vášnivě a živočišně miloval. Představovaly pro něj symbol národa, zdraví, plodnosti.

Do svých zápisků si už v roce 1910 poznamenal: „Češku nezamiloval jsem si jako ženy druhé, ona byla mi vůdkyní mé síly, byla vznešená, přísná, nevtíravá, samozřejmá. Jen Češka přináší mi souzvuk duší, velkou tichou spokojenost domácího krbu. Jen u ní klíčí pravé mé štěstí, zde pne se do výše má velká touha – zde jsem doma.“

nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův obraz – 8,76 mil. czk, Galerie Kodl, 2016
nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův akvarel – 732 tis. czk, Galerie Art, 2009
nejvyšší dosažená cena v zahraničním aukčním prodeji za Špálův obraz – 155 tis. £ Sotheby´s London, 2011

Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.
Grafika torza mladé dívky se formálně vymyká Špálovu stylu a patrně je přípravnou skicou pro ilustraci. V nich autor používal výhradně kresebných metod černých kontur bez kubizujících ploch. Dívka je vytvořena pomocí robustních linií, působí však křehce. Špála sám obdivoval jednoduchou kresbu Munchovu a nazýval ji „tvůrčí zkratková primitivnost a primárnost“. Osobně se k ní během tvorby dopracoval bravurně tak, že dokázal několika tahy vytvořit figuru i s individuálním výrazem. Zdůraznění erotiky – zde jednoho obnaženého ňadra – používal Špála spíš sporadicky. Ženy pro něj znamenaly symbol země, přírody a rodiny. Mezi autorovými linoryty ale najdeme také velmi erotický soubor Eroticon, který vznikl v témže roce jako grafika dívky.
Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií. Na trhu kolují díla ze soukromých sbírek, jejichž ceny stále stoupají a drží se v tzv. TOP 10 prodeji.
Kategorie: linoryt



Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.
Postava sedící dívky se vztyčenými pažemi, širokou sukní, v pozadí s kostelíkem je jednou z dalších verzích motivu, kterým se malíř opakovaně zabýval a vytvářel jeho četné varianty v kresbách i grafikách s experimenty v barvě. Postava venkovské ženy, která je přiznanou vzpomínkou na dětství ve Žlunicích v Českém ráji, ze Špálových obrazů, ale i ilustrací, kreseb, grafik, návrhů hraček a plakátů nikdy nezmizí. Tato kolorovaná grafika barevně má posunutou barevnost – Špála se omezil na svoji oblíbenou trojkombinaci modrá, červená a bílá. Na rozdíl od přípravné kresby nejsou na ženské postavě v linorytu zvýrazněny bradavky, ale ženskost a erotická vyzývavost je naznačena úsměvem. Odhaduje se, že kolorovaných grafik existuje jen pár – na nich si malíř zkoušel kombinace pro obrazy a v tomto případě volil dramatičtější verzi. „Neurčitost a tajemnost, která vede k domýšlení a nutí doplňovat, způsobuje velikost,“ poznamenal si ve svých zápiscích.
Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií. Na trhu kolují díla ze soukromých sbírek, jejichž ceny stále stoupají a drží se v tzv. TOP 10 prodeji.

Sedící dívka je jednou z mnohačetných verzí Špalových venkovanek, krásných, statných žen „krev a mléko“, které v té době opěvoval ve svých básních S. K. Neumann. Ve Venkovance můžeme také spatřit Špálovu skrytou mytologizaci živočišných ženských figur, symbolizujících Matku-Zemi. Snaha o vyjádření živočišné, někdy až skryté sexuální energie vede Špálu k stále se opakujícím motivům ženské figury, ale také k stále razantnější rytmizaci obrazu do sebe narážejících barevných ploch či linií.
Zhruba od roku 1912 se začíná v koloritu Špálových obrazů výrazně projevovat trojzvuk modré, červené a bílé. Sám Špála přiznal vztah své barevnosti k erotickým představám, které ho uchvacovaly zejména na jaře, kdy vítr nesl již veselejší mraky s odrazem do růžova a jak hezky vál do suknic dívek tlačil je k tělu. Tehdy nosily venkovské ženy červené spodničky, kterým se říkalo dráždilky, modré blůzky tzv. rozhodilky, jednoduchého volného střihu, kde se oblé ženské tělo pěkně rýsovalo. Červená barva symbolizuje lásku , vášeň a oheň.
Také sedící dívka má na sobě červenou suknici dráždilku, svoji blůzku již odhodila a vystavuje slunci a divákovi na obdiv svá pevná oblá ňadra, která ještě zvýrazňují její zvednuté paže. Tentokráte Špála usadil venkovské děvče na kopec nad vsí, z které je vidět pouze malý kostelíček ozářený duhou. Do sebe narážející barevné plochy romantické krajiny rozděluje silná obrysová linie na malá políčka. Děvče má své statné bosé nohy živočišné selky překřížené v kotnících. Pravou rukou si s jistou koketností upravuje blonďaté vlasy, zatímco na tváří má záhadný výraz.
Tato kolorovaná grafika barevně má posunutou barevnost – Špála se omezil na svoji oblíbenou trojkombinaci modrá, červená a bílá.

Literatura:
Vojtěch Lahoda: Malířství v Čechách 1907-1917 / Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich generační druhové, In: Dějiny českého výtvarného umění IV/I., (1890-1938), str.: 278-280.

nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův obraz – 8,76 mil. czk, Galerie Kodl, 2016
nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův akvarel – 732 tis. czk, Galerie Art, 2009
nejvyšší dosažená cena v zahraničním aukčním prodeji za Špálův obraz – 155 tis. £ Sotheby´s London, 2011

Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.
Postava sedící dívky se vztyčenými pažemi, širokou sukní, v pozadí s kostelíkem je jednou z dalších verzích motivu, kterým se malíř opakovaně zabýval a vytvářel jeho četné varianty v kresbách i grafikách s experimenty v barvě. Postava venkovské ženy, která je přiznanou vzpomínkou na dětství ve Žlunicích v Českém ráji, ze Špálových obrazů, ale i ilustrací, kreseb, grafik, návrhů hraček a plakátů nikdy nezmizí. Tato kolorovaná grafika barevně odpovídá skutečnosti – tráva je zelená, nebe modré a sukně a střecha kostelíka červená. Na rozdíl od přípravné kresby nejsou na ženské postavě v linorytu zvýrazněny bradavky, ale ženskost a erotická vyzývavost je naznačena úsměvem. Odhaduje se, že kolorovaných grafik existuje jen pár – na nich si malíř zkoušel kombinace pro obrazy.
Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií. Na trhu kolují díla ze soukromých sbírek, jejichž ceny stále stoupají a drží se v tzv. TOP 10 prodeji.

Venkovanka (Sedící dívka v krajině)
(1935)
linoryt, akvarel 20 x 23 cm
Signováno vpravo dole tužkou: V. Špála

Sedící dívka je jednou z mnohačetných verzí Špalových venkovanek, krásných, statných žen „krev a mléko“, které v té době opěvoval ve svých básních S. K. Neumann. Ve Venkovance můžeme také spatřit Špálovu skrytou mytologizaci živočišných ženských figur, symbolizujících Matku-Zemi. Snaha o vyjádření živočišné, někdy až skryté sexuální energie vede Špálu k stále se opakujícím motivům ženské figury, ale také k stále razantnější rytmizaci obrazu do sebe narážejících barevných ploch či linií.
Zhruba od roku 1912 se začíná v koloritu Špálových obrazů výrazně projevovat trojzvuk modré, červené a bílé. Sám Špála přiznal vztah své barevnosti k erotickým představám, které ho uchvacovaly zejména na jaře, kdy vítr nesl již veselejší mraky s odrazem do růžova a jak hezky vál do suknic dívek tlačil je k tělu. Tehdy nosily venkovské ženy červené spodničky, kterým se říkalo dráždilky, modré blůzky tzv. rozhodilky, jednoduchého volného střihu, kde se oblé ženské tělo pěkně rýsovalo. Červená barva symbolizuje lásku , vášeň a oheň.
Také sedící dívka má na sobě červenou suknici dráždilku, svoji blůzku již odhodila a vystavuje slunci a divákovi na obdiv svá pevná oblá ňadra, která ještě zvýrazňují její zvednuté paže. Tentokráte Špála usadil venkovské děvče na kopec nad vsí, z které je vidět pouze malý kostelíček ozářený duhou. Do sebe narážející barevné plochy romantické krajiny rozděluje silná obrysová linie na malá políčka. Děvče má své statné bosé nohy živočišné selky překřížené v kotnících. Pravou rukou si s jistou koketností upravuje blonďaté vlasy, zatímco na tváří má záhadný výraz.
Tato kolorovaná grafika barevně odpovídá skutečnosti – tráva je zelená, nebe modré a sukně a střecha kostelíka červená.

Literatura:
Vojtěch Lahoda: Malířství v Čechách 1907-1917 / Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich generační druhové, In: Dějiny českého výtvarného umění IV/I., (1890-1938), str.: 278-280.