Kubistická hlava je majstrovské dielo Františka Reichentála. Na prvý pohľad nás zaujmú kubistické a kubofuturistické prvky obrazu. Reichentál rád experimentoval a používal rôzne umelecké štýly. Napadne nás podobnosť s kresbami kubistických hláv Pabla Picassa.

Kubizmus patril medzi najvýraznejšie avantgardné smery na prelome 19. a 20. storočia. Hlavnými predstaviteľmi boli napríklad Georges Braque a Pablo Picasso, v českom prostredí to bol hlavne Emil Filla, Bohumil Kubišta, či Josef Čapek. Zo slovenských umelcov to bol napríklad Ľudovít Fulla, Mikuláš Galanda.

František Reichentál v roku 1915 študoval v Budapešti, čoskoro však musel narukovať do armády a 1916 padol do ruského zajatia. Dostal sa do zajateckého tábora na Sibíri. Po prepustení sa zapojil do ruskej revolúcie, študoval a maľoval v Rusku. Dokonca v rokoch 1917-22 pôsobil ako učiteľ kreslenia v Irkutsku. 1922 sa vrátil na Slovensko do Bratislavy, kde si založil maliarsku školu. V roku 1939 ušiel do Maďarska, kde sa ukrýval do konca vojny, keďže mal židovský pôvod. V roku 1948 emigroval do USA.

Původ: aukční síň Praha
Publikováno Katalog muzea Guggenheim, 1975, str. 205-206
podobný motiv publikován v monografii Ludmily Vachtové, František Kupka, Odeon, 1968

Vystaveno Francouzský institut Praha, 14.9.-3.11.2016

Nejvyšší dosažená aukční cena za obraz – 78 mil czk v roce 2019, Galerie Kodl, Praha
Nejvyšší dosažená aukční cena za grafiku – 720 tis v roce 2018, aukční dům Sýpka, Praha

Grafiky a řady kvašů zabývající se bílými liniemi na černém podkladu spadají do Kupkova přípravného období před jeho zásadním manifestem abstrakce Čtyři příběhy černé a bílé. Konkrétně tento dřevoryt má většinu společných rysů s kvašem Bílé rytmy na černém z roku 1920 publikovaném
v monografii Ludmily Vachtové

nejvyšší cena dosažená v domácím aukčním prodeji za Bílkův olej – 250 tis Kč v roce 2016, Prague Auctions, Praha
nejvyšší cena dosažená v zahraničním aukčním prodeji za Bílkův olej – 16 tis € v roce 2005, Tajan, Paříž

Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.

Jedna z nejpůvabnějších černobílých grafik Václava Špály s jeho nejoblíbenějším tématem ženy svědčí o autorově virtuózní schopnosti zkratky, jeho umění kombinovat reálné a abstraktní a vytvářet hloubku pouhými černými a bílými plochami. Špála nebyl rozervaný a nezodpovědný umělec; byl slušný, umírněný a vzorný otec rodiny, přesto ženy vášnivě a živočišně miloval. Představovaly pro něj symbol národa, zdraví, plodnosti.

Do svých zápisků si už v roce 1910 poznamenal: „Češku nezamiloval jsem si jako ženy druhé, ona byla mi vůdkyní mé síly, byla vznešená, přísná, nevtíravá, samozřejmá. Jen Češka přináší mi souzvuk duší, velkou tichou spokojenost domácího krbu. Jen u ní klíčí pravé mé štěstí, zde pne se do výše má velká touha – zde jsem doma.“

publikováno: Anna Fárová, Fotograf František Drtikol, tvorba z let 1903-35, Uměleckoprůmyslové muzeum, 1972, s. 94

Taneční výjevy žen jsou v Drtikolově tvorbě časté. Autorův zájem o tanec se prohloubil díky vztahu s tanečnicí Ervinou Kupferovou, s níž se později oženil. Fotografoval Ervinu i její žačky, aranžoval modelky jako akty, ale také inscenoval historické či biblické výjevy. Tři grácie (neboli Charitky) jsou v řecké mytologii dcery nejvyššího boha Dia, půvabné a laskavé, ochránkyně slavností a hostin a také umění. V historii umění najdeme nesčetné množství jejich zpodobnění. Drtikol toto téma zpracoval ve svém oblíbeném secesním stylu s důrazem na symetrickou kompozici.

Akt s drapérií patří k raným secesním fotografiím, které Drtikol vytvářel ve svém pražském ateliéru teprve tři roky poté, co se v Praze čerstvě etabloval na umělecké scéně svými olejotisky. V této době se Drtikol prosadil také v Evropě, ale i po celém světě – stal se uznávaným autorem v Americe i v Číně. Jeho rané akty se vracejí k malířské a kresebné tvorbě, které se věnoval před fotografováním. Drtikol začal postupně své modelky více a odvážněji aranžovat a zhruba od roku 1912 se dá hovořit o autorově vlastním stylu. Variace ženy s drapérií je provedena v olejotisku, který potlačuje realismus objektu a připomíná spíše lept. Tělo a látka splývají díky modelaci světla a stínu, figura zůstává v náznaku. Fotografie navazuje na rembrandtovskou lekci, kterou autor získal při studiu v Mnichově.