Obraz Zasněžená lesná cesta je perfektným príkladom modernizmu v raných dielach Antona Jasuscha. Žltá obloha a tmavé kmene stromov kontrastujú s bielou snehovou prikrývkou. Obraz je pretkaný dynamikou, vťahuje nás do zasněženej krajiny , aby sme sa poprechádzali po vŕzgajúcom sněhu pod zlatožltou oblohou.

Anton Jasusch sa narodil 25. 4. 1882 v Košiciach, kde 3. 7. 1965 aj zomrel. V dvadsiatich rokoch 20. storočia patril k tzv. košickej moderne, ktorá spájala umelcov v rámci stredoeurópskeho umeleckého priestoru. Patril k nej napríklad Jenő/Eugen Krón, Szilárd/Konštantín Bauer, predstavitelia českej a maďarskej avantgardy: František Foltýn, Sándor/Alexander Bortnyik, Géza/Gejza Schiller), architekti (Lajos/Ľudovít Oelschläger, Lajos Kozma, Bohumír Kozák), filozofi (János/Ján Mácza), spisovatelia (Sándor Márai), divadelníci, ale aj organizátor výstav a riaditeľ Výchoslovenského múzea český muzeológ a umelecký historik Josef Polák.
Jasusch sa v roku 1908 vracia zo štúdií v Paríži do Košíc. Od roku 1909, keď bol na liečení vo Vysokých tatrách, sa začal venovať krajinomaľbám, ktoré dostávali impresionistické rozmery, farebnosť a dynamiku, ktorá dýchla jeho krajinám život. V roku 1916 narukoval na východný front a do Košíc sa vrátil až v roku 1920 z ruského vazenia. Pod vplyvom vojny mal Jasusch nielen zdravotné, ale veľké psychické problémy. V roku 1920 sa na štrnásť mesiacov zavrel do ateliéru a vytvoril tak svoje vrcholné diela, veľké cykly, v ktorých hľadal zmysel života, vesmír a postavenie človeka vo vesmíre. Bohužiaľ mnohé z nich zničil požiar vo Východoslovenskej galérii v Košiciach v roku 1985.

Dynamika obrazu Búrlivá krajina je neprehliadnuteľná a vírivá kompozícia napovedá Jasuschovu vrcholnú tvorbu v dvadsiatich rokoch. Obraz je výnimočným, galerijným dielom z obdobia rokov 1910 – 1914. Obraz bol pravdepodobne súčasťou Jasuschovej bratislavskej výstavy roku 1924. Vzbudila nebývalý rozruch, pretože košická, či komárňanská moderna boli totiž dovtedy pre Bratislavu neznámym pojmom.

Anton Jasusch sa narodil 25. 4. 1882 v Košiciach, kde 3. 7. 1965 aj zomrel. V dvadsiatich rokoch 20. storočia patril k tzv. košickej moderne, ktorá spájala umelcov v rámci stredoeurópskeho umeleckého priestoru. Patril k nej napríklad Jenő/Eugen Krón, Szilárd/Konštantín Bauer, predstavitelia českej a maďarskej avantgardy: František Foltýn, Sándor/Alexander Bortnyik, Géza/Gejza Schiller), architekti (Lajos/Ľudovít Oelschläger, Lajos Kozma, Bohumír Kozák), filozofi (János/Ján Mácza), spisovatelia (Sándor Márai), divadelníci, ale aj organizátor výstav a riaditeľ Výchoslovenského múzea český muzeológ a umelecký historik Josef Polák.
Jasusch sa v roku 1908 vracia zo štúdií v Paríži do Košíc. Od roku 1909, keď bol na liečení vo Vysokých tatrách, sa začal venovať krajinomaľbám, ktoré dostávali impresionistické rozmery, farebnosť a dynamiku, ktorá dýchla jeho krajinám život. V roku 1916 narukoval na východný front a do Košíc sa vrátil až v roku 1920 z ruského vazenia. Pod vplyvom vojny mal Jasusch nielen zdravotné, ale veľké psychické problémy. V roku 1920 sa na štrnásť mesiacov zavrel do ateliéru a vytvoril tak svoje vrcholné diela, veľké cykly, v ktorých hľadal zmysel života, vesmír a postavenie človeka vo vesmíre. Bohužiaľ mnohé z nich zničil požiar vo Východoslovenskej galérii v Košiciach v roku 1985.

Max Švabinský miloval přírodu, krajinu vnímal jako přírodní scenérii, která má svůj příběh.
Jeho láska k přírodě se zrcadlí v jeho obrazech. Jeho virtuozita spočívá v tom, že by schopen zachytit duši krajiny. Drsnější horská krajina má v sobě určitou dramatičnost, určitý smutek, působí opuštěným dojmem.
Krajinu nevnímá jako chaos stromoví a kamenů, umí vyjmout podstatné rysy, rozčlenit hloubku pahorkaté krajiny do přehledných plánů.
Pro Maxe Švabinského je typická studie oblohy a mraků, zachycoval její dynamiku a neustálou proměnlivost.
Obloha potemněla, ve vzduchu je cítit bouřka. Stromy v předním plánu jsou ve světle, kontrast s tmavými skálami v pozadí umocňuje napětí.

nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův obraz – 8,76 mil. czk, Galerie Kodl, 2016
nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův akvarel – 732 tis. czk, Galerie Art, 2009
nejvyšší dosažená cena v zahraničním aukčním prodeji za Špálův obraz – 155 tis. £ Sotheby´s London, 2011

Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.
Oblíbené žánrové zobrazení mýtické Lédy s labutí neminulo ani Špálu. Labutě se však v jeho díle objevují i samostatně na několika linorytech v různých variantách, černobílé i modře a červeně kolorované. Tento kolorovaný tisk vznikl v roce Špálových padesátin, kdy si ke svým narozeninám vytiskl soubor grafik vlastním nákladem s titulním listem svého autoportrétu. Kolekce obsahovala variantu dvojice labutí. Osamělá labuť v této verzi působí pochmurně, protože autor nezdůrazňuje její bělost, ale obklopuje ji temnými stíny. Grafika byla znovu vydána jako upomínka na výstavu Václava Špály v roce 1944 v Brně.
Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií. Na trhu kolují díla ze soukromých sbírek, jejichž ceny stále stoupají a drží se v tzv. TOP 10 prodeji.


V kresbě Alegorie Labe přebírá Max Švabinský do svého díla, podobně jako klasicistní sochař Václav Prachner na své Alegorii Vltavy (kašna Terezka na Mariánském náměstí), antické motivy a symboly.
V oblacích, vznášejícími se nad vodní hladinou, je vyobrazena na levém boku ležící nahá ženská postava s džbánem v ruce. Jedná se o alegorii (personifikaci) řeky Labe, jak nám potvrzuje i nápis pod obrazem. Dlouhé vlasy, splývající mladé ženě volně po zádech, jsou na hlavě zakryté čepcem zdobeném dvěma hrozny vinné révy. Vinná réva je považována za atribut bohů orby, zemědělství a plodnosti – proto někdy zakrývá klín Evy. Na Švabinského kresbě je symbolem Bohyně vod a plodnosti. Dívka vylévá ze džbánu společně se symbolickým proudem vody na vodní hladinu tři ryby: sumce, štiku a kapra. Ryba je rovněž prastarým symbolem vody, která je jejím domovem a zároveň znakem života a plodnosti. Tři různé druhy ryb tak symbolizují počátek života vodních živočichů v Labi. Protipólem vody je vzduch, který na kresbě symbolizuje pták letící v levém horním plánu kresby.
Zajímavostí je, že Labe je jednou z mála českých řek, jejíž český název není ženského rodu. Ženské jméno má ale řeka v německém jazyce – Elbe. Řeka je symbolem plynulé přeměny forem univerzální možnosti plodnosti, smrti a obnovení. Podle židovské tradice představuje proudění seshora tok nebeského výlevu milosti.

V díle Václava Špály lze sledovat smíšené vliv orfismu, kubismu a ohlasy futuristického dynamismu. Zhruba od roku 1912 se začíná v koloritu Špálových obrazů výrazně projevovat trojzvuk modré, červené a bílé.
Na obraze Stromy v krajině je zřejmá Špálova snaha zjednodušit znak do elementární podoby a k zmíněnému trojakordu přibývá také čtvrtá základní barva – zelená, symbolizující životodárnou zeleň.
Široké tmavé linie dvou zelených stromů umístěných v popředí kompozice se prolínají s růžovo modrou bílou skalnatou krajinou, nad kterou jarní vítr žene růžové mraky. Sám Špála přiznal vztah své barevnosti k erotickým představám, které ho uchvacovaly zejména na jaře, kdy vítr nesl již veselejší mraky s odrazem do růžova a jak hezky vál do suknic dívek tlačil je k tělu…Růžová barva je předzvěstí jara, jako symbolu ročního období, ale také jako symbolu příslibu přicházejícího období lásky.

Literatura:
Vojtěch Lahoda: Malířství v Čechách 1907-1917 / Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich generační druhové, In: Dějiny českého výtvarného umění IV/I., (1890-1938), str.: 278-280.

nejvyšší dosažená cena za olej Bohumila Kubišty v českých aukcích – 15,75 mil. Kč, Art Consulting, Brno, 2013
nejvyšší dosažená cena za grafiku Bohumila Kubišty v českých aukcích – 45 tis. Kč, Art Consulting, Brno, 2001

Počátkem třicátých let se Drtikolův zájem stále více odvracel od fotografie k malbě, která zřejmě mohla lépe vyjádřit jeho vize, a k duchovním sférám. Už v roce 1932 chtěl prodat svůj ateliér, ale tento záměr uskutečnil až roku 1935, kdy se také zcela rozloučil s fotografickou tvorbou.
Ve svých obrazech, většinou malovaných olejem na lepence nebo překližce, stylově navazoval na starší symbolistické kresby a grafiky. Drtikolovy obrazy se prodávaly velmi málo – autor je většinou věnoval svým přátelům a tak se na trhu objevují velmi sporadicky.
Mezi motivy se často objevují krajiny a romantické pohledy na skály a kopce, které někdy připomínali tvary ženského těla. Oleji Krajina III. dominují dva velké holé kopce, tyčící se nad zalesněnou krajinou, jejímž středem protéká malý horský potůček. Krajina připomíná ležící ženský akt, bez zakloněné hlavy, s vyčnívajícími ňadry a zarostlým klínem, který je metaforou Matky-Země i sexuálním symbolem. V krajinářské kompozici Drtikol nápaditě využívá motivů stromů a slunce k mimořádně působivému výsledku, dokonale spojujícímu dekorativnost formy se symbolickým mnohovýznamovým obsahem.

Literatura: Vladimír Birgus: Fotograf František Drtikol, Prostor Praha 1994, str.: 46-47.