Josef Čapek

(23. března 1887 Hronov – duben 1945)
český malíř, spisovatel, grafik a knižní ilustrátor

Zobrazit díla Čapka v obchodu →

Život

Narodil se v rodině lékaře Antonína Čapka a jeho manželky Boženy. Do tří let žil v lázeňském domě v Malých Svatoňovicích u Trutnova, spolu se starší sestrou Helenou (1886–1961); zde se narodil i mladší bratr Karel (1890–1938). Roku 1890 se rodina přestěhovala do Úpice, kde navštěvoval obecnou (1892–1897) a měšťanskou (1897–1900) školu. Tam však příliš neprospíval, i když výtvarné nadání se mu nedalo upřít. Posléze chodil na německou dvouletou odbornou školu tkalcovskou ve Vrchlabí. Po jejím absolvování v roce 1903 pracoval rok jako dělník v úpické továrně F. M. Oberländera. Od podzimu 1904 začal žít už natrvalo v Praze, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole. Zde se také v roce 1910 seznámil se svou budoucí manželkou Jarmilou Pospíšilovou (1889-1962).

Po absolutoriu na Uměleckoprůmyslové škole a po druhé schůzce s budoucí manželkou odjel na podzim 1910 do Paříže, kam za ním přijel i bratr Karel. Zde navštěvoval Academii Colarossi. Pobyt, původně plánovaný na tři roky, zkrátil na tři čtvrti roky, aby byl blízko své vyvolené. S Karlem Čapkem v Paříži rozepsali první verzi hry Loupežník.

Bratři Čapkové se z cest po Evropě vrátili do Prahy v roce 1911, tedy v době, kdy vyvrcholilo napětí mezi starší a mladou nastupující uměleckou generací v pražském spolku Mánes. Většina mladých umělců, včetně bratří Čapků, nakonec Mánes opustila a založila Skupinu výtvarných umělců. Do první světové války Josef Čapek nenarukoval z důvodu očních problémů.

Po devítileté známosti se oženil se svou dlouholetou láskou Jarmilou Čapkovou rozenou Pospíšilovou. Sňatek se konal 3. května 1919 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech. V té době bydleli novomanželé s bratrem Karlem v bytě rodičů v Říční ulici v Praze; když se jim narodila jediná dcera Alena Čapková, provdaná Dostálová (1923-1971), bydleli u matky Jarmily Čapkové, Zdenky Pospíšilové, na Purkyňově náměstí (dnes náměstí Míru). V roce 1925 se oba bratři přestěhovali do novostavby dvojdomu v dnešní ulici Bratří Čapků na pražských Vinohradech.

Kolem roku 1928 se Josef Čapek inspiroval především dětským světem, protože v této době jeho dcera Alena dorůstala do školních let. Zejména pro ni napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce a další knihy.

1. září 1939 byl v Želivě u Humpolce zatčen gestapem a uvězněn. 9. září byl s dalšími vězni převezen do koncentračního tábora Dachau u Mnichova a odtud 26. září do Buchenwaldu, kde byl vězněn dva a půl roku. Od roku 1941 byl přidělen do malířské a písmomalířské dílny, kde maloval rodokmeny členů SS – např. spolu s Emilem Fillou.

26. června 1942 byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde znovu pracoval v malířské dílně. Tajně překládal anglickou, španělskou a norskou poezii a v prosinci 1942 vytvořil první rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem a vytvářel drobné črty tužkou. V následujícím roce v básnění pokračoval, jeho díla kolovala v opisech. 25. února 1945 byl převezen do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, kde vypukla tyfová epidemie. Jeho tělo nedokázalo skvrnitý tyfus porazit. Podle některých svědectví byl ještě 13. dubna naživu. Zemřel krátce před osvobozením. Během června 1945 doprovázel Rudolf Margolius Jarmilu Čapkovou do Bergen-Belsenu hledat bezvýsledně Čapka. Datum jeho smrti ani jeho skutečný hrob neznáme, jeho symbolický hrob se nachází na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Vzhledem k tomu, že se tělo nikdy nenašlo, probíhalo řízení o prohlášení za mrtvého, na jehož konci bylo roku 1948 stanoveno úřední datum úmrtí na 30. duben 1947.

Výtvarník

Josef Čapek byl spoluzakladatel Skupiny výtvarných umělců, která vznikla v roce 1911. (Členy Skupiny byli např. Václav Beneš, Emil Filla, Otakar Kubín.) Na konci roku 1912 bratři Čapkové Skupinu opustili a znovu vstoupili do Mánesa. V roce 1921 Josef Čapek přešel do skupiny Tvrdošíjní. (Dalšími členy byli např. Rudolf Kremlička, Václav Špála a Jan Zrzavý.)

Z raného období (před cestou do Paříže 1910) se zachovalo jen málo děl Josefa Čapka: Portrét Karla Čapka (1907, pastel). V Trocadéru objevil během studijního pobytu v Paříži (1910-1911) umění přírodních národů, domorodé umění Afriky a Oceánie. Studium těchto uměleckých projevů a jeho teoretické zpracování bylo jeho první velkou samostatnou prací. V sochách přírodních národů objevil hodně podstatných prvků pro současnou uměleckou tvorbu i pro povahu umění vůbec.

Po dílech inspirovaných fauvismem z roku 1911 (Matka a Služka) začal od roku 1912 s kubistickými pokusy (Přístav v Marseille a Marseille, 1912). Přechod mezi krajinami z roku 1912 a kubistickými postavami z roku 1913 vyznačuje obraz Novostavba s motivem městské periferie, komponované do pravého úhlu, s dominantou kandelábru s obloukovou lampou. Jeho vrcholným dílem roku 1913 je Ženský akt, ve kterém se tělo ženy proměňuje ve strunný nástroj; obraz spojuje prvky analytického a syntetického kubismu. Kubistické tvarosloví využíval s volností a smyslem pro humor, nevyhýbal se ani neobratnostem charakteristickým pro naivní umění.

V roce 1917 objevuje nové tematické okruhy - námořníky a nevěstky. Příklad: Námořník (Afrika) (1917), Nevěstka s velkým kloboukem (1918).

V roce 1920 vystavoval své obrazy Piják, Kuřák v krajině a Muž se zavázanou rukou na druhé výstavě Tvrdošíjných. Jde o plastické zjednodušené postavy ostrých tvarů ve skutečném prostoru. Expresívní špičaté formy a charakteristický kolorit zdůrazňují povahu figur a jejich psychologické rozpoložení. Kromě nich používal také zakulacené hladké formy, ale i výraznou konturu a prudké světelné kontrasty. Kolem roku 1923 se začalo v jeho malířské tvorbě projevovat období „chlapů“. Začal je obraz Hadráři, ukončila je malba Dřevěný muž (1927). Maloval často žebráky, lůzu, postavy ze společenské spodiny vzbuzující podezření a strach. Hlavní výrazovým prostředkem se teď stala expresívní obrysová čára a magické světlo, které vytváří atmosféru tajemnosti a dramatického napětí. Barva svou symbolikou podtrhuje obsahové vyznění obrazu.

Ke konci dvacátých let psal pro dceru Alenku Povídání o pejskovi a kočičce a jeho malířská tvorba se od "chlapů" obrací k dětem. Mezi obrazy s dětskými tématy patří např. Dva kluci s míčem (1928), Děvčátko s jahodami (1930). Dětská témata neopouštěl ani později - Dětské hry (1937).

Od roku 1931 vytváří obrazy s tématem myslivců. Příklad: Myslivci (1934, původně v majetku Olgy Scheinpflugové)

V roce 1933 namaloval Josef Čapek obraz Mrak, kterým otevřel nové téma cesty a poutníků. Tento obraz lze také interpretovat jako předzvěst budoucího vývoje světa. Dalším příkladem tématu cesty je třeba Krajina s křížem a holuby (1937).

V letech 1933–1937 vytvořil cyklus Nocí s objímajícími se milenci na pozadí hvězdného nebe. Šlo o pět kompozic v černé, červené, hnědé, zelené a modré dominantě, které naplňoval erotický půvab, lyrická snivost a touha po hvězdách.

Po Hitlerově nástupu k moci, stejně jako jiní umělci, reagoval na politickou situaci. Publikoval v novinách kresby z cyklu Ve stínu fašismu.

V roce 1937 vyšly knižně s předmluvou Josefa Hory Diktátorské boty – kresby otiskované v Lidových novinách. O rok později jako reakci na občanskou válku ve Španělsku vytvořil cyklus satirických kreseb Modern times. Tíživá atmosféra se odráží i v obrazech Ohníčky (1937), Těžko (1937) nebo v Krajině s křížem a holuby (1937). V tomto roce visely jeho obrazy v expozici československého umění v londýnské Mayor Gallery a v roce 1938 na výstavě českých malířů Carnegieho muzea v Pittsburghu. Posledními malířskými cykly, které vytvořil byly cykly Oheň (1938–1939) a Touha (1939). Protestoval tak s bolestným smutkem proti Mnichovu. Názvy obou cyklů vznikly až po válce v roce 1945 u příležitosti jejich výstavy v Umělecké besedě. Jsou obdivuhodně rozsáhlé, obsahují téměř 70 olejomaleb a přes 300 kreseb. K zamýšlenému třetímu cyklu, který měl oslavovat vítězství, se dochoval jen náčrt tužkou: motiv kohouta, vítajícího nový den.

zdroj: wikipedia.org