(1936) Sedící děvče (Píseň venkova, Léto, Venkovanka)
Václav Špála

Popis

Kolorovaný linoryt na papíře, 1936, rozměry 20 x23 cm, volný list, nerámováno, signováno vpravo dole.
původ: soukromá sbírka

nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův obraz – 8,76 mil. czk, Galerie Kodl, 2016
nejvyšší dosažená cena v domácím aukčním prodeji za Špálův akvarel – 732 tis. czk, Galerie Art, 2009
nejvyšší dosažená cena v zahraničním aukčním prodeji za Špálův obraz – 155 tis. £ Sotheby´s London, 2011

Václav Špála patřil k nejosobitějším avantgardním malířům první půlky 20. století. Stejně jako jeho generační vrstevníci reagoval na pražskou výstavu Edvarda Muncha v roce 1905, pobýval také v Paříži, kde se seznámil s tvorbou Paula Gauguina, Vincenta van Gogha, Henri Matisse i Picassa. Nebyl však epigonem kubo-expresionistických či fauvistických trendů, ale podobně jako Josef Čapek se stylově vyhranil a vytvořil si jednoznačně rozeznatelný malířský styl postavený na kontrastu modré, červené a bílé barvy. Co je však nejdůležitější: Špálovo dílo nezůstalo jen uměleckým konstruktem určeným zasvěceným, ale doslova zlidovělo už za jeho života a jeho popularita kontinuálně pokračovala i po jeho smrti v roce 1946.
Postava sedící dívky se vztyčenými pažemi, širokou sukní, v pozadí s kostelíkem je jednou z dalších verzích motivu, kterým se malíř opakovaně zabýval a vytvářel jeho četné varianty v kresbách i grafikách s experimenty v barvě. Postava venkovské ženy, která je přiznanou vzpomínkou na dětství ve Žlunicích v Českém ráji, ze Špálových obrazů, ale i ilustrací, kreseb, grafik, návrhů hraček a plakátů nikdy nezmizí. Tato kolorovaná grafika barevně odpovídá skutečnosti – tráva je zelená, nebe modré a sukně a střecha kostelíka červená. Na rozdíl od přípravné kresby nejsou na ženské postavě v linorytu zvýrazněny bradavky, ale ženskost a erotická vyzývavost je naznačena úsměvem. Odhaduje se, že kolorovaných grafik existuje jen pár – na nich si malíř zkoušel kombinace pro obrazy.
Špálovy obrazy i kresby mají na českých aukcích stále velmi vysoký kredit. Ačkoli byl Špála velmi pracovitý (některé roky vytvořil i stovku obrazů), většina jeho děl je součástí stálých expozic státních a městských galerií. Na trhu kolují díla ze soukromých sbírek, jejichž ceny stále stoupají a drží se v tzv. TOP 10 prodeji.

Venkovanka (Sedící dívka v krajině)
(1935)
linoryt, akvarel 20 x 23 cm
Signováno vpravo dole tužkou: V. Špála

Sedící dívka je jednou z mnohačetných verzí Špalových venkovanek, krásných, statných žen „krev a mléko“, které v té době opěvoval ve svých básních S. K. Neumann. Ve Venkovance můžeme také spatřit Špálovu skrytou mytologizaci živočišných ženských figur, symbolizujících Matku-Zemi. Snaha o vyjádření živočišné, někdy až skryté sexuální energie vede Špálu k stále se opakujícím motivům ženské figury, ale také k stále razantnější rytmizaci obrazu do sebe narážejících barevných ploch či linií.
Zhruba od roku 1912 se začíná v koloritu Špálových obrazů výrazně projevovat trojzvuk modré, červené a bílé. Sám Špála přiznal vztah své barevnosti k erotickým představám, které ho uchvacovaly zejména na jaře, kdy vítr nesl již veselejší mraky s odrazem do růžova a jak hezky vál do suknic dívek tlačil je k tělu. Tehdy nosily venkovské ženy červené spodničky, kterým se říkalo dráždilky, modré blůzky tzv. rozhodilky, jednoduchého volného střihu, kde se oblé ženské tělo pěkně rýsovalo. Červená barva symbolizuje lásku , vášeň a oheň.
Také sedící dívka má na sobě červenou suknici dráždilku, svoji blůzku již odhodila a vystavuje slunci a divákovi na obdiv svá pevná oblá ňadra, která ještě zvýrazňují její zvednuté paže. Tentokráte Špála usadil venkovské děvče na kopec nad vsí, z které je vidět pouze malý kostelíček ozářený duhou. Do sebe narážející barevné plochy romantické krajiny rozděluje silná obrysová linie na malá políčka. Děvče má své statné bosé nohy živočišné selky překřížené v kotnících. Pravou rukou si s jistou koketností upravuje blonďaté vlasy, zatímco na tváří má záhadný výraz.
Tato kolorovaná grafika barevně odpovídá skutečnosti – tráva je zelená, nebe modré a sukně a střecha kostelíka červená.

Literatura:
Vojtěch Lahoda: Malířství v Čechách 1907-1917 / Osma, Skupina výtvarných umělců a jejich generační druhové, In: Dějiny českého výtvarného umění IV/I., (1890-1938), str.: 278-280.

Další informace